 |
||
|
Vstupní hala Růžový salónek Ložnice Knihovna Jídelna Citáty Ikonky Obrazárna Zrcadlová síň Pokoj zámecké paní Pokoj pro hosty Zadní východ |
Třináctá komnata přesunuta na kacatko.bloguje.cz.Už dlouho jsem sem nic nenapsala. A jak na to koukám, neměla bych to tu už konečně smazat? I když co jednou publikuješ na netu, to už může být na věky uloženo kdesi v hlubinách kyberprostoru. Ale takhle je to dosažitelný pro každého, kdo trochu hledá. Ale těch lidí stejně není moc, a já asi chci, aby ten kdo hledá, našel. Ani nevím, proč jsem dnes tak trochu smutná. Podzimní nevlídno... A také bych tě ráda viděla. Ale ty se mnou komunikuješ dnes tak ěnjak úsečně. Vím, že máš starost o b., ale nevím, co s tím. Kdyby sis o tom chtěl popovídat, ale ty nechceš. Nebo chceš, ale jen nevíš jak? Nebo není čas, není vhodná chvíle? Ještě před pár dny, jsem se snažila někoho přesvědčit o tom, jaká je to blbost. A teĎ jsem v pokušení také začít rozebírat ořezávátka. I když to je trochu nadsázka, protože já zřejmě žádný nemám, natož ostrý. Vždycky jsem tužky ořezávala nožem. Jenže já vím, jak jinak uvolnit to napětí... Je to opět tady. Ta myšlenka. Je to tak lákavé. Ve zlomku vteřiny už se odhodlávám, že vstanu, a sáhnu někam do hlouby zásuvek. A hned an to si říkám, že nemůžu. Že to není řešení,a že jsem si řekla, že už to nikdy dělat nebudu. A pak si zas říkám, jestli to není jen zbabělost. Já prostě nevím, co dělat!!! Asi jsem si toho vzala nějak moc, ale co s tím nadělám... Tak opět pár řádek. Všechno se daří. Sice občas ne úplně tak skvěle, jak bych chtěla, ale to mi zas tak nevadí. Jen mi přijde divné, že z toho nemám radost. Možná bych ji potřebovala s někým sdílet... Jenže tak úplně nevím, s kým. Teda věděla bych, ale to se nějak nedaří. A to je právě ten problém. Jen by mě zajímalo, jak z téhle situace učinit konstruktivní konflikt. Protože pokud se to nepovede, bojím se, že postupem času přeroste v konflikt destruktivní a ten to zdestruuje úplně. A to bych nechtěla. A myslím, že by to bylo úplně zbytečné, a zapříčiněné jen a pouze komunikačními neschopnostmi... Já nevím, co je kde špatně. aLe vím, že takhle se mi to nelíbí. Ty máš mizernou náladu, a já chápu, že z toho učení co vůbec neubývá a nemůžeš kvli němu dělat nic jinýho. A já bych chtěla ti tu náladu aspoň trochu zlepšit, ale nevím jak. Nevím, co ti mám říct na to, že ... řečtina, latina... Ani s učením ti nepomůžu. Nevím jak. Tak spolu jen někde sedíme a mlčíme, nebo se hádáme o blbostech. Ale ani ejdno dělat enchci. Nebaví mě to a ubíjí mě to. Když se rozcházíme, mám mizernou náladu. Ale ty nejsi jediný, koho to zkouškové ubíjí. Jenže mě z úplně jiných důvodů. Ale nemám pocit, že by tě to zajímalo. Že bys mě chtěl vyslechnout. Možná ano, a možná se snažíš mě podpořit větami typu: vždycky bude něco, nikdy to nebude ideální. Že to jen já vidím ve špatném světle. Jenže já to tak vidím už 22 let a aby se můj pohled změnil, musela bych na tom pracovat roky, jestli kdy vůbec. Já bych si chtěla užít ty chvíle, kdy jsem někde jinde... ALe když se dokážeme jen hádat, tak je mi z toho do pláče. A i v jiných věcech bych potřebovala podpořit, protože vím, že sama jen tak nezvládnu. Neodhodlám se. Jenže lidé co nezažili asi jen těžko pochopí... A já to znám, já taky ostatní lidi často nechápu, jejich "problém" podceňuji a myslím si., že přeháněj, nebo se chtěj udělat zajímavý, nebo já nevim co. Já nevím, je chyba někde ve mně? Nebo jsem moc náročná? sobecká? Ale mě to takhle netěší... Ale je to stejné, jako před rokem. Nebo před půlrokem? Nevím. Jasně, dalo yb se říct shoda okolností, že se oba necítíme dobře, ale žel máme zkouškové oba ve stejnou dobu. Kéž už je to za mnou. Už se pátý den učím a stále umím velký kulový. Já už fak nevím, co bych měla dělat lépe. A je to fakt na pytel, tvrdnu doma a jsem zoufalá z toho, jak to strašně neubíhá, jak se nikam nepösunuji,nikdy tomu nebude konec. Na to, abych to uměla všechno bych potřebovala roky, ne dny. Já nevím, co budu dělat, jestli mi to nedá. Moc bych teď potřebovala něco, nebo spíš někoho, kdo by mi dodal sil. Ale ty to neděláš. Nevím, kde je ta chyba. Možná to nevíš, možná neumíš, možná se ti nechce... Nevím, kdy jsem naposledy viděla svět tak černě... Když pominu sestřiny návštěvy, tak asi někdy v říjnu. Ani ta hnusná dlouhá studená zima nebyla tak špatná. A to jsem si myslela, ž jsem v pohodě... Ne nejsem, může mě to přepadnout kdykoli. ... Možná jenom štěstí, že jsem takový bordelář, a nevím, kde skončil ten jediný ostrý předmět u mě doma a nechce se mi ho hledat... Asi bych to radši neměla psát, protože když napíšu, tak už podvědomě čekám odpověď. A položená otázka, co jsi nezodpověděl je horší než ta, o které asni nevíš, že se mi honí hlavou... Místo abych se učila, pročítám tu ty staré zápisy... To už mi asi fakt hrabe, já po sobě nikdy nic nečtu. A teď se tu pitvám v půl roku starém psaní. Ale ano, asi se to opravdu stalo ABY. Jsem ráda,ž e se to stalo, i když si pořád pamatuju, ajk strašně to bolelo. Ale teď sjem šŤastná. Poslední dobou se k tobě nechovám asi úplně nejlíp. Občas jsem hnusná. Vypouštím z pusy obviňující řeči a končím rozhovory, když mě přestanou bavit. A mohla bych těď vymyslet spousty "ale", ale ty děláš tohle a tamto, nebo spousty "protože" já tohle a tamto. Ale k čemu? Nemá smysl se vymlouvat. Co by mělo smysl, změnit to. Ale... Už je to tu zas, to "ale". Věřím tomu, že tyhle problémy odplujou spolu se zkouškovým... Proč to dělám? Možná jsem si tebou natolik jistá. Možná to mám opravdu v povaze, být na své blízké hnusná. A pak mě to mrzí. Ale určitě to neznamená, že bych tě neměla ráda. Na jednu stranu hloupě kecám a za chvíli už se mi po tobě stýská a přemýšlím, jak to udělat, abych mohla být s tebou... Tak si říkám, že fakt testnu tvou schopnost čtení písma 5,5 pt;-) Je začátek ledna nového roku, roku 2010. Hm, co že jsem to chtěla napsat? Já jsem blbá, já to zapomněla... Jo, už vím. Teda myslím. Asi už jsem fakt deformovaná, úplně jsem utekla od psaní, chci psát, a ani mě nenapadlne hledat papír a tužku, probudím počítač a otevřu poznámkový blok. a klikám, spousty překlepů. aLe má to jedno kouzlo. dobře se to přepisuje, člověk nemusí škrtat. a nikdy mu nechybí místo, když chce něco vložit... Nevím... Tak si říkám, že tak hodného kluka si ani nezasloužím. Bojím se toho, že já tak hodná nejsem a že bych ti mohla ubližovat... A nevím, jestli to třeba už nedělám, tím, co ti říkám. Ale nechci ti lhát... Prý, že jestli spolu vydržíme pět let, tak mě požádáš o ruku. No tak tohle zase "dostalo" mě. Ale potěšilo mě to;-) A máme tu poslední dny měsíce října 2009... Říkal jsi, že už jsme spolu měsíc. A já se podívala do kalendáře... Ano, už jsme spolu přes pět týdnů. A mně to připadá nejmíň jako dva měsíce, možná i tři. Už si skoro nepamatuji tu dobu, kdy jsme spolu nebyli. A to ještě na začátku září se mi zdálo, že můj život nadobro pozbyl smysl. Jak je to dávno... Ach ta relativita času. Ať si hodinky a kalendáře říkají co chtějí. Je to jen jakýsi umělý konstrukt, který vlastně nemá v mém životě pražádný význam. Jen ten, že se pořád někam marně honím. Protože kalendář nedokáže změřit můj čas. Ten čas si plyne, jak se mu zrovna zachce. Tak jako chůze, to také nelze znormovat. Jednu jdeš rychleji, pak tě něco zaujme a zpomalíš. A pak zase zrychlíš, utíkáš, zakopneš a zase stojíš na místě. A stejně tak můj čas. Možná to není správné přirovnání... Teď ten čas ani nevnímám, je ho pořád málo a přec tak plno, je celý naplněný. Naplněný Tebou. Běžím v něm pořád dál, dopředu, a přesto neutíkám. A už si nemůžu vzpomenout, co bylo před týdnem, je to tak daleko, stovky kilometrů. Zůstal jen matný dojem, pocit, že jsem šťastná!!! A zároveň bych chtěla poděkovat všem opravdovým blogerům... Díky, že jste mi ukázali možnost, a díky za důvěru, kterou od vás dostávám jakožto náhodný čtenář... Jen škoda, že jsou naše řady tak řídké:-/ Nevím proč, ale napadla mě studna. Možná se to říká, že studna mlčí, ale asi ne, to se asi říká jen o hrobech, ale to se mi nějak do přirovnání nehodí... Ano, jako studna. člověk do ní může volat, házet kamínky, ale dočká se stěží lehkék ozvěny. Studny s námi nemluví... Copak jsem jediná, kdo chodí křičet do studní? Já, introvert? Já, která se bojím lidí? Možná právě proto, že se jich bojím... Já nevím. Chtěla bych taky vidět až na dno, ne jen mihotavej odraz hladiny, já chci aspoň trochu nahlídnout, zahlídnout, co je pod ní. Ale čím hlubší studna, tím to jde hůře... Horší den už jsme dlouho nezažila... Kor když to budem počítat už od půlnoci... A ráno, ježiš mě bylo blbě... Takhle by se podle mých představ měl cítit člověk, co předchozí večer někde prochlastal a prohýřil... Zvedlo to až večerní prohlížení fotek s R. Díky za to, po těchhle večerech se mi stýskalo... A někteří nechápou, co píši... A já se jim nedivím. Výkřiky bez kontextu, které jsou určeny bůhví komu, mnou počínaje a věškerým lidstvem konče... Tak to moc neřešte, ju? Blýská se na lepší časy! Najednou mám chuť něco dělat, začít tvořit, jít, a přetvořit celý svět... Napnout si baličák a vytáhnout barvy, ale to jsme se zatím neodvážila. Jen jsem vzala tužku a načrtla si dlouho pomýšlený portrét. Vytáhla jsem ze šuplíku kus lina rejpu (ale ne do lidí, jako někteří, že?). Rejpu obarzce, které třeba dodělám, vytisknu a polepím s nimi svět! Ne, svět asi ne, budu skromější;-) Kopím si barvu a vyrazím do ulic... Mám chuť vyhrabat starou hlínu a praštit s ní o zem, v naději nového tvaru. Mám chuť vzít foťák a udělat spoustu fotek, které se jako vždy nevydaří. Mám chuť vzít barvy a někoho pomalovat, kreslit na chodník, přimalovat na nebe další oblaka... Mám radost. Celý rok už mě tvorba nebaví. Nebavilo mě malovat, nebavilo mě fotit, neměla jsem nápady... Ale teď je to pryč. Zase si hraji na umělkyni! Já už fakt nevím... chvíli dobré dobré, a najednou... Asi mají pravdu ti, co tvrdí, že jsem náladová... Nepřeháním to už??? Bojím se, že si jednou pořídím lepší foťák, a budu s ním dělat stejně mizerné fotky jako doteď... Dva mlýnské kameny, dvě kupky sena, dva protilehlé břehy stejné řeky a já stojím na mostě... Ale možná si to jen namlouvám. Už jsem skoro měla vykročeno na te, na kterém jsme ještě nebyla, ale udělala jsem krok zpět. Nechtěně. Nedávala sjem pozor, škobrtla, a už to bylo. Bylo by dobré jít chvíli řekou a snažit se vyhýbat tomu známému břehu, ale nějak jsem se přistihla, že pokukuji očkem na ten druhý. Vede na něj pozvolná písková pláž. Jenže já nevím, jestli vůbec doopravdy chci. Jestli to není jen strach z vody, z koryta řeky, kde může číhat cokoliv a které mě může hodit na jakýkoliv z těch břehů bez mého souhlasu. Ano, bez mého souhlasu... To nedělám často, abych něco mazala z blogu. Ale tentokrát jsem fakt musela. Došlo mi to během vteřiny. Nemá smysl aby si zbytečně ostatní četli něco, co by si mohli vzít osobně, přesto, že to vůbec není pravda... No a dá se říct, že na jednu stranu mě to trochu uklidnilo, už se zase poznávám... Ale stále můžu říka: Já nevím... Nerada říkám věci "na plnou hubu". Ale některé zase jo, i když je to dost nezvyklé. A zrovna teď nevím. Asi je to něco jiného, dkyž se to netýká pouze mě, ale i někoho druhého. Takže zatím zůstávám u naznačování, které někdy určitě lze, ale někdy zase určitě nelze, pochopit. Tu plku pravdy jsem právě postla na můj internetový deníček číslo dvě, druhá půlka je na "deníčku" číslo tři, který je sice také online, ale jen pár lidí ví, kde ho vyčmuchat a ti se o mě již dávno nezajímají... A teď mi tak akorát leží v hlavě, co udělat s tou druhou půlkou... Napsat ji nějak nepomohlo, takže pokud se mi vhlavě nerozleží, asi jí stejně budete všichni za chvilku vědět... Nebo možná jen ti, co se dovtípí... Občas takhle na sebe něco řeknu, přímo, bez vytáček, nebo jen naznačím, ale vím, že to stačilo k pochopení. A je mi to jedno. Ale pak večer přijdu domů, a říkám si... co sjem to zas řekla? A nejhorší, že si nemůžu říct, vždyť to byl kec. Protože to kec nebyl. A tak nezbývá jen si říct, no co, už jsme to řekla, a nemá cenu to řešit. Prostě to ten druhý ví. A já aspoň nejsem pokrytec... Aby toho nebylo málo, ještě sestra. Já bych byla radši jedináček... Hm,t ak další věc, co sjem netušila, nebo spíš tušila jinak. Ale jáse nerada ptám. Co mi dko neřekne sám, tak podle čeho si to mám domejšlet? Už mě to nebaví, usmívat se. VŽdyť tu nic k smíchu není. Ne, ani špetka. Ten usměv jako by mi někdo cizí, či snad já?, přimaloval, a já ho nedovedla sundat. Nebo možná nechtěla. Ale teď je pryč. Smazala jsem ho ředidlem. A teď ho už nemám. Už se neusmívám. Vždyť k čemu. A je to trochu úleva, od té křeči. Ale moc ne... Sesedla jsem z kolotoče. Skončila jízda, zahlásíl komediant, pojďte, dámy a pánové, a kupujte žetony, čeká vás nezapomenutelný zážitek. A ano on nelže, dokud se točíš, točí se s tebou celý svět a je to krásné. Okolí se rozmázne do velké barevné šmouhy, kterou se nemusíš moc zabývat, prostě se jen pevně držet, a ječet rozkoší... Jenže ouha, většina jízd jednou skončí. Kolotoč tě nelítostně vyvrhne, došlápneš na pevnou zem, která by za normálních okolností byla pevná, ale když se motáš ty, strhává tě to na zem. Proč nejde jen tak přesednout na menší a menší kolotoč, aby nebyl šok tak velký? Ale ne, to bych asi stejně nechtěla. A svět kolem mne je najednou takový statický, nevím, co s ním mám dělat. Bude to chtít nějakou dobu, než se mi přestane točit hlava. Jen nevím, jestli zrovna k tomuhle srovnání je dobré chodit dál po pouti... Toho se trochu obávám... Tak jsem smyla líčidla, a rázem jsem na sebe zamžourala z toho zrcadla nějak unaveněji... Nalepila jsme si na pusu úsměv. A zatím mi to drží... Jenže už mě to nebaví. Jenže nějak neví, co jiného, pořád mi přijde lepší se usmívat než brečet. A nic moc mezi tím se mi nedaří... Tak nevím, jestli jsem spíš neupadla do takové latargie, kontatní ignorace, takže kdyby vám někdy přišlo, že říkám věci až moc otevřeně, nebo že ty věci ani nejsou pravda, tak je to klidně možné a prosím o schovívavost... Fuj, to jsem napsala překlepů... aspoň že ne hrubky. A to sjem si po sobě přečetla jen jeden řádek. Nechci vědět, jaké gramatické hrůzy ukrývají ty další ]:-) Hm, blogy a podobný kecárnby asi těží z lidskýho neštěstí. Protože když jsem v pohodě a šťastná, tak nic nepíšu, naopak za poslední tři dny tady přibylo tolik textu, kolik nepřibylo za poslední rok... Jo, ano, sleduju, kdo mi to tu čte. Tady nikdo, ale blog docela jo. Jen nevím, jestli ten ukazatel sledovanosti nelže... Ale jestli to opravdu kontroluješ každých pět minut, tak to nedělej... To bych se o tebe začala bát... Nebo si třeba začít myslet, že chceš změnit svoje rozhodnutí, a to bych se pak začala bát o svůj jakžtakž klid. Radši si pořiď tu věc, co nevím jaik se jmenuje, ale nahlásí ti změnu na nějaké stránce;-) Na inzerát na mývala ještě není ta správná doba, ale vyhlašuju soutěž o nejlepšího utěšovatele! Nehlašte se všichni... Jen odměnou vám bude asi jen můj úsměv... Má to i své pozitivní tránky... Některých věcí, respektive pocitů, se můžu přestat tolik bát... Čteš to, že? Ano, asi chci, že abys to četl, a asi, možná, jen, marně tajně doufám. Doteďka sjem všechno říkala tobě. Ale pověz, komu to mám říkat teď? Máš všechno, a najednou stačí pár slov, a nemáš nic. Všechno se to vypaří asi tak jako kapka vovy na rozpálených kamnech. Moc bych si přála, aby napsal. Jenže aby napsal, že si to rozmyslel. Nestojím o to, aby mi psal, že ho to mrzí, aby měl o mě starost, nebo aby se prostě jen tak na něco zeptal... Tys hodil tou korunou za mě. Ale už jsi mi nedal možnost to zvrátit... Fuj, já myslela, že je to moje Kofola, ale ségra si dala do mého hnrku kafe:-§ To je na zvracení! Tak jako některé druhy rostlin otevírají své květy pouze ve vde, a se západem slunce je zase zavírají, tak se s příchodem tmy v pražských ulicích rozvíjí poupata všelikých hospod, restaurací a dalších zábavno-stravovacích zařízení. Vyrostou jako houby po dešti. Ve dve člověk kouká po výkladech a hospod si nevšímá, ale v noci nejdou přehlédnout... Tak tomuhle se říká melounová dieta... Možná pár kilo zhubnu:-D I když stejně nemáme váhu, tak nemám šanci to sledovat. Jen doufám, že v tomhle nefunguje matematika, že čím dýl, tím dýl potom. Že to druhé je konstanta. protože jestli ax=bx, tak se můžu rovnou obléct do černobílé. Takže bych se měla snažit, hodně snažit, aby se ax=b. I když i rok je dlouhá doba. Třeba začnou platit jiné matematické zákony... Vždyť v tomhle přece matemetika platit nemůže, ne? Protože kdyby platila, tak tady teď nic nepíšu a užívám si někde hezkej den... A ke všemu jsem to asi smazala s předchozí verzí "softwéru" nebo jak se tomu říká. Do háje. ALe třeba v tom mám hledat také ABY... Ještě že nevěřím v Boha, musela bych ho teď ssi solidně proklínat:-D Ale třeba bych měla naopak děkovaT, protože to není ono protože, ale ono ABY. Možná se to muselo stát, aby se pak mohlo stát něco dalšího. Staré věci musí ustupovat těm novým, protože nemůžeme donekonečna stavět babylonskou věž... Tak strašně moc jsem si zvykla, že když něco, tak můžu jít a obejmout tě, nebo se nechat obejmout... Tak proč nemůžu teď? Kdo to takhle zařídil? Tak tentokrát nejsem ta špatná já... Hodná spořádaná dcerka. Jo, mám to úspěšně za sebou. A musím říct, že na to, že je máti teprve den po operaci vypadá dobře. Asi nám jí brzy vrátí domů. A možná na sebe můžu být pyšná. Zatím žádná scéna. A jestli bude, tak jí odnese "jen" někdo z mých kamarádů... Prostě nesmím brečet. Před rodinou ne. To si teď nemůžu dovolit. A k čemu je vlastně pláč, na nic. Ano, není k ničemu. Akorát člověka bolí hlava a všichni se blebě ptaj, co se děje. Jen mě se nikdo neptá, prtoože tu nikdo není... Prsosím, ať se nerozbrečím. Zatraceně. Já tam na tu návštěvu jít musím, mamince to dlužím, ale moc se bojím, že to nezvládnu. Že tam přídu, a vybuchnu v pláč. Ňebo že to na mě pozná. Že se mi podívá na oči a zeptá se: Ty jsi plakala? A to bude konec. Tak třeba na rudé oči pomůžou kapky na alergii. Vezmu si je radši s sebou, i se zrcátkem. Prosím, ať to zvládnu, mamka teď potřebuje podporu, ne aby si dělala starosti ještě s něčím jiným. No aspoň že nejni před vánocema. ale být to o měsíc pozsději, bývasla ybch se nezlobila. A to tatínek chce jet ještě na Šumavu... Přesnídavku a pomerančovej džus... Musím se dát nějak dohromady, ale to opravdu netuším jak. Al jít tam musím. Díky, Bože, nebo kdo to tu řídí, že aspoň nikdo není doma... Bude mě pekelně bolet hlava Sakra, proč mu aspoň nemůžu nadávat, poslat ho do prdele, říct mu, že je hajzl. Proč? A nebo že by to šlo? Vždyť ... A je tu září. První den v září 2009. Teda dnes už druhý, ale ten by snad ani nemusel být...Je to zvláštní. že sačí několik slůvek, několik okamžiků, a člověku se život obrátí zase na ruby... Vdyť já si konečně srovnala hlavu. tAk proč? Já už vím, to je odpověď na mou otázku. Jenže já si na ní už odpověděla... A aby toho nebylo málo, je dvojhlavá. Neříká ani ano, ani ne. Říká mi, můžeš to skončit ty. Ale nic víc. To osatní není tvůj boj. A je jedno, že já jsem to pole, na kterém se válčí. Když já nevím. Ano, ta nejistota se mě snaží sežrat. A druhá příšera, která jí velmi silně konkuruje se jemnuje vznešeně - paní Sebelítost. Ale tu tu fakt nechci, běž pryč, táhni do háje! Jsem unavená,. Jsem unavená z toho všeho okolo. A jsme unavená z oddílu. Ani skautské akce bez něj to nespravily. Kdyby jen organizovat, tak snad pohoda, ale ať aspoň nejsou průšvihy... Kdo to má řešit? Já už nemůžu, už na to nemám sílu, dělám to jen protože musím a musím se k tomu přemlouvat. Jak píše autor té knihy, co už pár měsíců čtu: spousta NEVYŘEŠENÝCH VĚCÍ. Jsou tady a přibývají a přibývají. A mě se nechce nic. Mám pocit, že když se zastavím, už se nerozejdu. Jako každé ráno, obuju se, vylezu z bytu, dosunu se na úpatí schodiště a podívám se, jestli nejede výtah. Že kdyby v něm nikdo nejel, tak si ho můžu přivolat. Ale nikdo to neudělám. Myslím, že jsem do něj nenastoupila, ani když tam stál. Prostě vždycky nakonec začnu sunout nohy schod po schodu směrem dolů, ať už mám podpatky nebo pytlík s rybičkama v ruce. Prostě setrvačnost. Mám pocit, že když to neudělám, bude se mnou konec. Zastavím se na místě a už nikam nepůjdu. Přestanu existovat, zblázním se, padnu k zemi. A už nevstanu. Nebo si spíš prožiju ten trapný okamžik, že jsem neumřela, svět se nezbořil, a mě už to ležení na zemi nebaví. A budu muset potupně vstát a začít něco dělat. Ne, to opravdu nechci. Přestat být, neexistovat by bylo daleko lákavější. Ale evidentně to samo od sebe nenastane a být tím činitelem, který to způsobí, to ne. Takže dál budu koukat toužebně na výtah, do kterého stejně nenastoupím a valit se dolů po schodech a jen náhodou při tom šoupání nohama nezakopnu. Možná jsem se dnes zbytečně hádala. A dost možná bych si přála, aby mi nepřišla jen zpráva, že dnes "opravdu nemám čas". To snad radši nic nepsat. Chtěla jsem jen někoho, komu bych se mohla stulit do náručí. Aspoň kdyby... Ale houby, nic psát nebudu. Ty to občas čteš. Měla bych se jít učit. A vím že nebudu. Ale s tím, že bych měla třeba vypnu ten počítač... Návod k použití Příště mě nenech odejít Obejmi mne, líbej, a snad i něco víc Mluv na mne, ale nesnaž se mluvit se mnou Jako by si v mé hlavě větrný vír pohrával se suchým listím a všechny myšlenky důkladně vymetl Zůstal jen smutek a úzkost Sevření hrdla a bolest hlavy Třesu se zimou ve sněhu i v přetopeném pokoji A pokud se další den probudím zůstane jen matná vzpomínka... Ty tři schůdky jsou pro mne opravdu problém. Nikdy předtím jsem si je tak neuvědomovala, jako právě v tuto chvíli. Vždycky jsem je lehce vyběhla, co to je, tři schody, když člověk bydlí v šestém patře. Ale někdy můžou být i tři schody hodně. Právě tyhle tři stupínky jsou to, co nás dva definitivně rozdělí. Popřejeme si dobrou noc, políbíme se na rozloučenu, ještě natáhnout ruku k poslednímu letmému dotyku. A přesně v ten okamžik je to tady. Musím se otočit, upřít svou pozornost na to, abych bez úhony vyšla ty tři schody. Ještě se mu točí hlava a ono tohle. Koukám se raději pod nohy. Ty chody mě neúprostě vrhají zpět, zpět do šedé reality... Kdo si počká, ten se dočká. Dokonce i mývala;-) Eště stále to neije dobre. Čo to s tym súvisí? Jo, jasně bol dnes naozaj špatny deň.Nie, prehaňam. Nebol taký zlý, lenom já mala zly pocit. A možno právě preto mě ten stupidní americký film sebral. Měla bych začít něčo čítat, a ne se pozerat na tu televíziu. A ještě k temu ve slovenčině. Hrůza, pak tak i píšu (i když určitě s priešernými chybami). Já chcu taky mývala... Jenže k tomu nestačí jen dojít s kreditkou do zverimexu. Je to špatné. Je to zlé. Aspoň tak s někým pokecat. Jenomže není s kým. Jeden nemá čas, ale já bych se s tím taléjen tak někomu nesvěřila. I když nevím proč. Vždyť na tom nič neije. Jojo, to je výchovou. Některé věci byly tak dlouho tabu, že o nich prostě nedokážu mluvit. Ale měla bych. Jinak se z toho tak leda zscvoknu. Mohla bych aspoň někoho odchytit na ajsku. Potkávám holt špatný lidi na svěřování. Nebo za špatných okolností... A sem to psát přece jen nechci. Je docela pravděpodobné, že si to někdo přečte. A i kdyby, neodpoví mi. A já bych tentokrát ani nechtěla... Sakra, do frasa... Půjdu radši spát, mám solidní spánkovej deficit, tak abych to do pozítří napravila. Co kdyby náhodou... Ano, svádí to k tomu si něco myslet. Jen se pořád bojím, strašně se bojím zklamání, marných nadějí, čekání. Ale člověk by neměl být bez nadějí. Ale mě ty nesplněné ubíjí. Tak co je lepší, babo raď? Je tohle normální? Copak spolu nedokážeme komunikovat? Respektive mluvit. Proč si myslí, že mě víc potěší, když mi ty svoje kecy napíše na papír? Proč se o některých věcech v naší rodině prostě nikdy nemluví? Ten kdo tady někomu nedůvěřuje v téhle chvíli nejsem já! Jsi to ty, mami. Sakra, která sousedka jí co nakecala? Že prý mě viděla s nějakým bloňdákem... Tak to by mě fakt zajímalo, kdo to byl. To snad není možný. Proč musíme mít sousedy? Já bych je zrušila. Jediný, čeho jsem se od nich kdy dočkala bylo to, že na mě můžou vyslepičit, kdy mě kde a s kým viděli. Vždyť mě jsou oni fakt ukradený, a tvářej se na mě, že já jim taky, ale to s kým a kam chodím, to si všimnou... Ach jo, kdyb na tom bylo aspoň zrnko pravdy, tak by stálo za to, se kvůli tomu doma hádat, ale takhle? Nemám šanci dokázat, že to tak není. Už mě to fakt nebaví... Už jsem přišla na to pravé slovo. Je to ÚZKOST. Objevila jsem ho v příbalovém letáčku třezalkových tabletek. A bojím se. Takhle špatně mi bylo naposled po jedné téměř lékařské návštěvě. Ale ne, to mi bylo vlastně ještě hůř. No ale teď se mi to opraqvdu nehodí. Já se potřebuju učit, ne se trápit, ještě k tomu s bolestí hlavy... Já už nevím, co mám dělat. Je to nějak moc často na to, abych to mohla v pohodě přejít, jako že se nic neděje. Ale já nemám ani energii na to, pokoušet se najít dlouhodobé řešení. A samo se to nevyřeší. Vypadá to nadějně. R. mě přijde podpořit k maturitě. Jen doufám, že se do té doby nezhroutím, rozhodně k tomu nemám daleko...Ať už je to za mnou... Tak vzhůru do Plzně. Ale stejně bych si přála, aby se něco stalo. NĚCO... Můžu jenom doufat. A když se nestane, tak to bude na nic, protože stejně nebudu vědět nic... Staňte se obětí citového vydírání!!!
Lákavá nabídka, což? Přehoupla jsem se konečnšě přes další kopec. Už se můžu dívat i na romantické filmy americké produkce... Jen mám trochu obavy, jak dlouho mi to vydrží... Kdybych věřila v Boha, tak se za to budu modlit. Ale já nevěřím, tak můžu jen doufat,,, |
|
